Něco dalších fragmentárních ukázek z knihy

Ukázka:

Můj známý akademický malíř a restaurátor tentokrát konečně nezapomněl vzít s sebou jak detektor kovů, tak i velký magnet, o což jsem jej dlouho žádala. Samozřejmě najít poklad by se hodilo, ale budeme-li se držet při zemi, tak bych chtěla najít alespoň část obrovského množství železných háčků, které věším kvůli ptákům na stromy a na ně zavěšuji krmítka nebo přímo jídlo. Vždycky spadnou do hustého porostu a už je nevidím, musí tady být tedy spousty železa. Malíř vybalil detektor a začal s ním obcházet zahradu, vždy něco písklo, sehnul se a sebral háček a to se opakovalo stále, až přišel k místu, kde detektor začal intenzívně pískat a žádný háček tam nebyl. Pro zajímavost vyndal i velký magnet a ten se chytil země a nechtěl se pustit:

“Tedy, paní doktorko, tady máte určitě ten poklad!”

Donesla jsem dva rýče, které jsem měla hned za skleníkem. Můj známý začal usilovně hloubit jámu a pískání zesilovalo, takže to byl správný směr.

“Podívejte, paní doktorko, tam je snad nějaká socha!”

A skutečně se mezi hlínou začala objevovat ruka, což na první pohled vypadalo dost morbidně, protože ruka byla značně realisticky vyvedená. Proto jsme se všichni lekli, zda malíř nenašel na naší zahradě mrtvolu. Napřed jsme v úleku uskočili. Ale když jsme již byli schopni logické úvahy, dovtípili jsme se, že na mrtvolu by těžko reagoval detektor kovů a magnet. Jedině by mrtvola musela u sebe mít velký kovový předmět, na nějž by vznikla tak výrazná reakce, takže žádné jen klíče či něco podobného.

Další ukázka:

Nález se stal impulzem, abych začala vyprávět svou neuvěřitelnou příhodu, která se stala už před mnoha lety. Vzhledem k tomu, že jsem tehdy přišla o kabelku se všemi svými nejdůležitějšími věcmi - jak to tak bývá, když někdo přijde o kabelku, tak to pro mne nebyla vůbec milá příhoda, spíš zlý sen. Ale jinak to bylo neuvěřitelné. Tak jsem podrobně líčila, jak jsem tehdy v noci klopýtala kolem Vyšehradského nádraží - dnes při mých zdravotních problémech již časově vzdálená představa, i když zdravotní problémy jsem měla v podstatě od narození, takže chození pro mne nikdy nebylo příjemnou záležitosti, a proto už tehdy jsem tam tak namáhavě klopýtala, ačkoliv můj vzhled byl velmi mladistvý. Nikde ani noha a byla jsem již notně nervózní, že jsem dávno měla být někde úplně jinde a v tom jsem za sebou slyšela zastavit auto. Otočila jsem se a uviděla jsem dva muže, jak rychle něco strkají ze země do auta. Když si oči přivykly trochu tmě, rozpoznala jsem, že se jedná o fragment nějaké kovové plastiky - velkou nohu v kalhotách a v tom jeden z mužů na mne zavolal:

“Paní doktorka Macešková? Jste prosím paní doktorka Rosemarie Macešková?”

Odpověděla jsem:

“Ano, co potřebujete?” a s těmi slovy jsem postavila svou kabelku vedle sebe na chodník, aby mi zbytečně nepřekážela a udělala jsem pár kroků k autu. Když jsem byla blíž, všimla jsem si signatury vynikajícího francouzského sochaře na tomto podivném fragmentu.

A jeden z mužů vysvětloval:

“Našli jsme tuto plastiku a možná budeme potřebovat se na vás obrátit pro nějakou expertízu.”

“Jistě, počkejte dám vám vizitku.” A s těmi slovy jsem se otočila k místu, kde jsem zanechala kabelku. Ale ustrnula jsem. Místo bylo naprosto prázdné, kabelka nikde. Přitom jsem si byla jistá, že nikdo kolem neprošel. A vtom auto nastartovalo a odjelo. Nikdo se mi poté nepřihlásil, ale dočetla jsem se na internetu, že z expozice moderního sochařství byl zcizen fragment plastiky Augusta Rodina - a dodala jsem nyní aktuálně:

“A toto je tedy zřejmě to ostatní kromě právě té tehdy zcizené nohy.”