Projekt knihy je silně ohrožen kvůli tomu, že pouze 7 lidí přišlo na https://bit.ly/KupZtracenou

Bohužel, je to tak.  Pouze 7 lidí od počátku předprodeje šlo na https://bit.ly/KupZtracenou, takže to pokrylo 15% celkového požadavku. Jestliže za následujících 17 dnů nebude pokryto zbývajících 85%, pak projekt končí neúspěchem a kniha zatím nevyjde.

Možná bude třeba vyjít někdy asi koncem ledna příštího roku napřed s jiným projektem. Nevím, zda není nyní zájem o detektivky, tak snad uspějeme víc ve spojení se sciens fiction - druhý rukopis, co je připravený v Pointě. Jen údajně přes přelom roku nemá crowdfunding smysl, nejdříve tedy asi koncem ledna. Vydání rukopisu by snad mohlo napříště podpořit situaci, aby nebyl třeba crowdfunding pro další rukopisy.

V každém případě již připravený rukopis s obálkou zůstanou pro použití po dalších rukopisech, jestli pak bude již situace pro samofinancování, v současnosti s desetitisícovým důchodem , téměř cele použitým pro doplatek elektřiny, při vytápění malým topítkem a ohřívanou dešťovou vodou pro praní na sporáku, v insolvenci, s tajně před lékaři vypouštěnými léky pro nemožnost hradit doplatky. Musím brát hlavně onkologické, na tlak a gastro léky, ale neurologické si nemohu dovolit. Bude to lepší v lednu, po uhrazení celého nedoplatku. Zlodějský zedník hnal svá odvolání proti exekučnímu vrácení alespoň 9 z obrazů až k nejvyššímu soudu, který konečně potvrdil bez možnosti odvolání, že má vrátit 9 obrazů z celkových asi 27 zcizených, druhý zloděj obrazů obrazy hned zhodnotil a soud jej odsoudil k vyplacení jejich hodnoty, jenže má asi 19 aktivních exekucí, takže exekutor nemá kde brát. Dále velké peníze mi má exekutor vymoct ve dvou exekucích na trestně odsouzených účastnících prvního pokusu o krádež řitecké nemovitosti v r. 2001, ale z opravdových delikventů exekutor těžko něco získá, ti v tom umí chodit a jsou na vše připravení, oproti slušným lidem, u nichž může exekutor bez problémů uspět. Exekutoři realizují pouze rozhodnutí soudů, když středočeská policie naprosto zklamala a mé kauzy ihned odložila a měla mne za nadbytečného stěžovatele. Přitom se se mnou setkávala pouze skrz monitor, takže ani třeba neviděla můj zdravotní stav. Kdyby policie jednala, mohla překazit už samotné krádeže a nemuselo by pak končit na mrtvém bodě, zejména když ke všemu měla ode mne potřebné informace, takže nemusela pátrat, stačila pouze její nezastupitelná represivní funkce - jak to je u mne obvyklé. A takto se vše odráží i v mé literatuře, kde základním řešitelem je autobiografická hlavní hrdinka, nikoliv nějaký policista, což ostatně je častý model už z období klasické detektivky z konce 19. a počátku 20. století, kdy se policie radila s nedostižnými soukromými detektivy - Sherlockem Holmesem či Herculem Poirotem, ale Agatha Christie právě rovněž přišla s tím, že vše nevyřešila policie, nýbrž starší dáma - Jane Marplová. Jakoby měla shodné zkušenosti s mými.

V každém případě zůstane tedy připravené:

Stále ještě je možné si zajistit knihu s 20% slevou a tím dopomoct k jejímu vydání

 Ještě je příležitost zajistit si knihu s 20% slevou anebo si vybrat z řady dalších benefitů na https://bit.ly/KupZtracenou a pomoct tím k vydání knihy. Nemám žádné příbuzné, kteří by mohli pomoct, tak pomozte prosím Vy. Děkuji.

Další ukázka z textu knihy - tentokrát v rámci děje jen malý uměleckohistorický exkurz o odhalování falz

Co se týká autentičnosti obrazu, tak galerista dlouho váhal a poté se přiklonil k tomu, že se domnívá, že obraz je dobový, tedy z roku 1931, ale nikoliv Fillova práce. Jako důvod uvedl, že malba je provedena příliš lazurně, zatímco pro Fillu je typická práce s hmotou barvy. Ihned jsem vznesla námitku proti jeho domněnce, že se bude jednat o staré falzum Fillova obrazu již z počátku 30. let, protože je známo, že tehdy se vůbec ještě Fillovy obrazy neprodávaly a těžko by tedy někdo maloval falza jeho obrazů. Načež dost nelogicky a protismyslně mi galerista oponoval, že už tehdy falza jeho obrazů existovala.

Opravdu se však hluboce mýlil. Česká společnost ještě dlouho nedospěla k tomu, aby takovou tvorbu akceptovala a Filla měl štěstí, že se dobře oženil do rodiny váženého filozofa prof. Františka Krejčího, kde měli pro jeho novátorské teorie v umění pochopení a podporovali jej. Takže základ do hypotéky pro novostavbu vily s ateliérem ve Střešovicích vložil právě tchán a Fillova rodina se poté se splácením hypotéky potýkala nejen po zbytek Fillova života, nýbrž potomci ji doplatili až na počátku 60. let, přičemž existovala od počátku 20. let. Fillovi se poprvé dostalo uznání po druhé světové válce. Důvodem však stále ještě nebylo jeho umění, nýbrž byla to určitá pocta za jeho postoje, kvůli nimž byl v koncentračním táboře. Dostal místo profesora na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. O toto místo pak ale zase přišel, protože nebyl ochoten se přizpůsobit a podřídit tomu, co se od něj očekávalo. Takže jsem byla jednoznačně přesvědčena o nesmyslnosti galeristovy argumentace, avšak sběratel se tedy rozhodl obraz nezakoupit.

Obraz tehdy chtěla prodat Leona Schwarzblumenová, vzpomínaná profesorkou Violou Slunečnou. Obraz jí tedy byl vrácen a absolutně se ztratil z mého zorného pole a netuším jeho další osud. Až teprve téměř deset let poté jsem si na obraz vzpomněla, když jsem odhalila, že Leona dávala malovat falza obrazů skupině ukrajinských malířů, s nimiž se seznámila. Tedy přesněji - přišla jsem na to, že se snaží dostat do prodeje falza, ale velmi dokonalá, takže to bylo skutečně obtížné zjistit a hlavně si je vysvětlit tím, kdo by je mohl malovat. Až jsem si vzpomněla, že kdysi byla líná sama malovat objednanou kopii obrazu a sháněla se právě po těchto ukrajinských malířích. Mají typický ruský dryl, jsou schopní namaloval cokoliv a dokonale. Ovšem je to ošemetné, protože přeci jen nemají evropskou kulturu a tím určitý cit pro to, co je kdy a jak možné - a to jsou detaily, které je mohou prozradit. Pokud však člověk nemá předem nějaké podezření, pak si často těchto detailů nevšimne. Až teprve, když už nabyl pochyb, tak pak se diví, že to hned neviděl. Tak nyní už s vědomím této Leoniny “produkce” jsem si vzpomněla na obraz, signovaný Fillou a datovaný rokem 1931 a zároveň na rozměrný obraz Emila Filly, pro který jsme spolu s Leonou ještě v 90. letech jely do severozápadních Čech ke starší dceři malířova přítele a velkého znalce, také autora Fillovy monografie, který se oženil s takovou schovankou u Fillových, která u nich vyrůstala a ve vyšším věku to byla přítelkyně mé maminky. Její manžel a znalec Fillova díla se zase přátelil s tatínkem, který jej také vozil na naši zahradu, kde nyní žiju.

Další ukázka s detektivní záhadou - smrtící Lakešova liána?

"Večer mne v TV zprávách zaujala informace o nalezeném těle váženého vědce prof. Lamberta Lakeše. Sice, že je nalezena mrtvola, v současnosti není až tak vzácné. Avšak i pro reportéry bylo “velkou lahůdkou”, že mohli zprostředkovat místo nálezu mrtvoly, které bylo přímo hororové. Vědce totiž našli v jeho pracovně až poté, když se k němu prodrali množstvím lián. Jednalo se o liánu, které dal své jméno - Lakešova liána. Pracoval na využití alkaloidů z této liány jak v medicíně, tak i při průzkumu rozličných materiálů, včetně třeba obrazů. Byl přesvědčený, že alkaloidy se dají využívat především kladným způsobem, nikoliv jen jako jedy, jak to známe z příběhů Agathy Christie. A právě stačil ještě odevzdat článek o svých nejnovějších výzkumech. Na článku delší dobu intenzivně pracoval, aniž by vycházel ze své pracovny. A případ se zdál záhadný, jak ke smrti vědce mohlo dojít.

Následující den ve zprávách zazněly další podrobnosti k případu záhadné smrti vědce. Policie přišla s hypotézou, že Lakešova liána má údajně být pravidelně zastřihována, jinak se velmi brzy živelně přemnoží a její silné výpary pak působí toxicky. Takže policie se dle toho chystala případ odložit, že vědec delší dobu intenzivně pracoval na svém článku a nevěnoval se zastřihování liány, přičemž dlouho svou pracovnu neopouštěl a tím došlo k jeho intoxikaci, která způsobila malátnost, jejímž vlivem se zapotácel a hlavou spadl na stolek. Jeho hrana jej poranila na hlavě a protože se vědci nedostalo včasné pomoci, zemřel - tedy vlivem intoxikace a rány na hlavě.

Ale další ukáže něco jiného.

Další ukázka - tentokrát malý exkurz do dějin módy a dobového cítění a vkusu

“Ano, myslela jsem si, zda to bude tento obraz. Zobrazena je tehdy v první polovině 20. století nejznámější modelka umělců na Montparnassu Kiki de Montparnasse ještě v mladistvém věku, kdy byla taková docela baculka a tím je obraz také zajímavý. Později již byla mnohem štíhlejší. Vůbec to byla zajímavá osobnost - podobně jako o generaci či spíše dvě generace dříve měl Montmartre svou múzu, všemi umělci zobrazovanou modelku a umělkyni – La Goulue, vlastním jménem Louise Weber, žijící v letech 1866-1929, tak populární modelkou a umělkyní na později umělci obsazovaném sousedním pařížském pahorku Montparnasse se stala Kiki de Montparnasse, vlastním jménem Alice Ernestine Prin, narozená 2. října 1901 a zemřela 23. března 1953. Jako nemanželské dítě žila v chudobě a starala se o ni babička. V jejích 12 letech byla z malého venkovského města poslána za svou matkou do Paříže, aby si tam našla práci. Nejprve pracovala v obchodech a pekárnách a ve 14 letech začala stát modelem sochaři. Sama byla činná i jako malířka a stála pak modelem desítkám umělců. Jedním z nejznámějších obrazů je Nu assis od Moise Kislinga, Modiglianiho přítele. Moise Kisling Kiki maloval víckrát, i později, po Modiglianiho smrti. Existuje mnoho zobrazení Kiki de Montparnasse, jak malířských, tak fotografických. Dle vkusu doby se měnil její vzhled, rovněž i v závislosti na jejím věku a zběhlosti ve společenském životě. Zdá se, že v mladším věku měla tmavé vlasy, svazované do drdůlku, a postavu měla buclatější. Poté podlehla nové módě, umožňující ženám ostříhat si vlasy, což bylo dříve zcela nevhodné, neboť dlouhé vlasy byly obecně znakem ženy. Kdežto pak se Evropou začala šířit novinka – účes, nazývaný mikádo – nejspíš, že připomínal účes Japonek, když japonská kultura za vlády silné osobnosti japonského císaře jménem Mikado Mutsuhito zaplavila Evropu. A právě tento účes je jako módní novinka zachycen na pozdějších vyobrazeních Kiki de Montparnasse, na nichž je také již štíhlejší, jistě jako projev nového vkusu pod vlivem evropských filmových hvězd, jako třeba Grety Garbo.”

Jako obvykle - nechala jsem se unést, abych podala výklad toho, co jsem si nastudovala, když jsem byla už několikrát v minulosti žádána o posouzení tohoto obrazu. Není pochyb, že se jedná o malbu z dané doby. Je věcí zkušenosti, že sama pro svou osobu nemusím žádat o technologický průzkum stáří malby, vidím to pouhým okem.

“Protože je jisté, že se jedná o dobovou malbu a obraz nese podpis Modiglianiho, neváhala jsem v 90. letech napsat posudky, v nichž jsem potvrdila Modiglianiho autorství. Dnes ale už jsem mnohem skeptičtější. I tehdy samozřejmě mně zaráželo, že způsob malby ženského těla je dost odlišný od pozdějších Modiglianiho obrazů, přestože vzhledem k jeho krátkému životu neměl moc let na tvorbu. Tělo je příliš modelované a nikoliv typicky plošné. V podstatě víc odpovídá malbě Modiglianiho přítele Kislinga. Dokonce jsem našla zmínku, že na zadní straně obrazu je napsáno Kislingovo jméno. Dále jsem uvažovala, že Modigliani nemaloval placené modelky, nemusel. Byl tak výraznou charismatickou osobností, že se mu modely hrnuly sami a to ty, které naopak mu za práci platily a nikoliv, že by si je musel platit on. A to byl nejspíš rozdíl mezi Modiglianim a Kislingem. Ten také Kiki maloval nesčetněkrát. Možná někdo pak vpravo dole doplnil Modiglianiho podpis.”

Další ukázka z knihy Ztracena v obraze mezi zloději.

Ukázka:

Až pak jednou se stalo zase něco podivného, i když jsem věděla, že nejsem už sama, kdo má od naší nemovitosti klíče. Byla jsem na kontrole v nemocnici u své onkoložky a když jsem se vrátila,upoutalo mou pozornost prázdné místo na stěně průchozí galerie v prvním poschodí, kde do té doby visel menší obraz. Bylo to zvláštní, protože právě on neměl žádnou hodnotu, neměl ani hodnotu mé původní malby. Byla to ilustrace k řadě mých povídek a také větších celků. Jednalo se o mnou vymyšlený obraz  Houslistka, údajně od Amedea Modiglianiho. Aby ilustrace působila skutečně autenticky 

jako dílo Modiglianiho, použila jsem reprodukci známé podobizny jeho partnerky Jeanne Hébuterne s modrým náhrdelníkem. Reprodukci jsem nalepila na plátno, napnuté na blindrámu, dámě jsem akrylovými barvami přimalovala kučeravé blond kadeře a housle, opřené o typický dlouhý labutí krk a do ruky jsem jí vložila smyčec. Ještě jsem světle modrou barvou vyplnila oči, abych zdůraznila to typické, jak to Modigliani maloval. Jeanne mu to vyčítala, že jí nikdy nenamaluje pořádně oči a on to zdůvodňoval, že ani její duši ještě dostatečně nepoznal, aby jí mohl vykreslit oči jako vhled do její duše. Troufl si to pak těsně před náhlou smrtí na tuberkulózu a tedy i smrtí Jeanne, která tragický okamžik neunesla a přestože čekala druhé dítě, vrhla se z okna.

Kdysi jsem se domnívala, že ilustrace musí být vytvořeny jen na papíře a spíše menšího formátu. Tedy buď jen kreslené anebo lavírované akvarelem, nanejvýš temperou. Tím způsobem na formátu skicáře A4 jsem akvarelovým pastelem zhotovila sadu ilustrací ke svému prvnímu vydanému knižnímu celku několika povídek. Pak jsem ale byla vyzvána, abych sepsala pro notáře pozůstalost po paní, dědičce nakladatelství, které vydávalo knihy s ilustracemi Zdeňka Buriana. V pozůstalosti byla řada obrazů - olejomaleb na plátně, které byly použity jako knižní ilustrace. Takže tehdy jsem zjistila, že ilustrace mohou být i malby na plátně a od té doby v podstatě maluji obrazy, které jsou ilustracemi k mé literatuře. A takovým příkladem byl právě i tento obrázek Houslistky, který navíc nebyl mou originální malbou, nýbrž kompilací s reprodukcí. A to bylo důvodem těžké vysvětlitelnosti, že právě ten se zrovna ztratil. Že by se jednalo o omyl?

Něco dalších fragmentárních ukázek z knihy

Ukázka:

Můj známý akademický malíř a restaurátor tentokrát konečně nezapomněl vzít s sebou jak detektor kovů, tak i velký magnet, o což jsem jej dlouho žádala. Samozřejmě najít poklad by se hodilo, ale budeme-li se držet při zemi, tak bych chtěla najít alespoň část obrovského množství železných háčků, které věším kvůli ptákům na stromy a na ně zavěšuji krmítka nebo přímo jídlo. Vždycky spadnou do hustého porostu a už je nevidím, musí tady být tedy spousty železa. Malíř vybalil detektor a začal s ním obcházet zahradu, vždy něco písklo, sehnul se a sebral háček a to se opakovalo stále, až přišel k místu, kde detektor začal intenzívně pískat a žádný háček tam nebyl. Pro zajímavost vyndal i velký magnet a ten se chytil země a nechtěl se pustit:

“Tedy, paní doktorko, tady máte určitě ten poklad!”

Donesla jsem dva rýče, které jsem měla hned za skleníkem. Můj známý začal usilovně hloubit jámu a pískání zesilovalo, takže to byl správný směr.

“Podívejte, paní doktorko, tam je snad nějaká socha!”

A skutečně se mezi hlínou začala objevovat ruka, což na první pohled vypadalo dost morbidně, protože ruka byla značně realisticky vyvedená. Proto jsme se všichni lekli, zda malíř nenašel na naší zahradě mrtvolu. Napřed jsme v úleku uskočili. Ale když jsme již byli schopni logické úvahy, dovtípili jsme se, že na mrtvolu by těžko reagoval detektor kovů a magnet. Jedině by mrtvola musela u sebe mít velký kovový předmět, na nějž by vznikla tak výrazná reakce, takže žádné jen klíče či něco podobného.

Další ukázka:

Nález se stal impulzem, abych začala vyprávět svou neuvěřitelnou příhodu, která se stala už před mnoha lety. Vzhledem k tomu, že jsem tehdy přišla o kabelku se všemi svými nejdůležitějšími věcmi - jak to tak bývá, když někdo přijde o kabelku, tak to pro mne nebyla vůbec milá příhoda, spíš zlý sen. Ale jinak to bylo neuvěřitelné. Tak jsem podrobně líčila, jak jsem tehdy v noci klopýtala kolem Vyšehradského nádraží - dnes při mých zdravotních problémech již časově vzdálená představa, i když zdravotní problémy jsem měla v podstatě od narození, takže chození pro mne nikdy nebylo příjemnou záležitosti, a proto už tehdy jsem tam tak namáhavě klopýtala, ačkoliv můj vzhled byl velmi mladistvý. Nikde ani noha a byla jsem již notně nervózní, že jsem dávno měla být někde úplně jinde a v tom jsem za sebou slyšela zastavit auto. Otočila jsem se a uviděla jsem dva muže, jak rychle něco strkají ze země do auta. Když si oči přivykly trochu tmě, rozpoznala jsem, že se jedná o fragment nějaké kovové plastiky - velkou nohu v kalhotách a v tom jeden z mužů na mne zavolal:

“Paní doktorka Macešková? Jste prosím paní doktorka Rosemarie Macešková?”

Odpověděla jsem:

“Ano, co potřebujete?” a s těmi slovy jsem postavila svou kabelku vedle sebe na chodník, aby mi zbytečně nepřekážela a udělala jsem pár kroků k autu. Když jsem byla blíž, všimla jsem si signatury vynikajícího francouzského sochaře na tomto podivném fragmentu.

A jeden z mužů vysvětloval:

“Našli jsme tuto plastiku a možná budeme potřebovat se na vás obrátit pro nějakou expertízu.”

“Jistě, počkejte dám vám vizitku.” A s těmi slovy jsem se otočila k místu, kde jsem zanechala kabelku. Ale ustrnula jsem. Místo bylo naprosto prázdné, kabelka nikde. Přitom jsem si byla jistá, že nikdo kolem neprošel. A vtom auto nastartovalo a odjelo. Nikdo se mi poté nepřihlásil, ale dočetla jsem se na internetu, že z expozice moderního sochařství byl zcizen fragment plastiky Augusta Rodina - a dodala jsem nyní aktuálně:

“A toto je tedy zřejmě to ostatní kromě právě té tehdy zcizené nohy.”