Další ukázka z textu knihy - tentokrát v rámci děje jen malý uměleckohistorický exkurz o odhalování falz

Co se týká autentičnosti obrazu, tak galerista dlouho váhal a poté se přiklonil k tomu, že se domnívá, že obraz je dobový, tedy z roku 1931, ale nikoliv Fillova práce. Jako důvod uvedl, že malba je provedena příliš lazurně, zatímco pro Fillu je typická práce s hmotou barvy. Ihned jsem vznesla námitku proti jeho domněnce, že se bude jednat o staré falzum Fillova obrazu již z počátku 30. let, protože je známo, že tehdy se vůbec ještě Fillovy obrazy neprodávaly a těžko by tedy někdo maloval falza jeho obrazů. Načež dost nelogicky a protismyslně mi galerista oponoval, že už tehdy falza jeho obrazů existovala.

Opravdu se však hluboce mýlil. Česká společnost ještě dlouho nedospěla k tomu, aby takovou tvorbu akceptovala a Filla měl štěstí, že se dobře oženil do rodiny váženého filozofa prof. Františka Krejčího, kde měli pro jeho novátorské teorie v umění pochopení a podporovali jej. Takže základ do hypotéky pro novostavbu vily s ateliérem ve Střešovicích vložil právě tchán a Fillova rodina se poté se splácením hypotéky potýkala nejen po zbytek Fillova života, nýbrž potomci ji doplatili až na počátku 60. let, přičemž existovala od počátku 20. let. Fillovi se poprvé dostalo uznání po druhé světové válce. Důvodem však stále ještě nebylo jeho umění, nýbrž byla to určitá pocta za jeho postoje, kvůli nimž byl v koncentračním táboře. Dostal místo profesora na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. O toto místo pak ale zase přišel, protože nebyl ochoten se přizpůsobit a podřídit tomu, co se od něj očekávalo. Takže jsem byla jednoznačně přesvědčena o nesmyslnosti galeristovy argumentace, avšak sběratel se tedy rozhodl obraz nezakoupit.

Obraz tehdy chtěla prodat Leona Schwarzblumenová, vzpomínaná profesorkou Violou Slunečnou. Obraz jí tedy byl vrácen a absolutně se ztratil z mého zorného pole a netuším jeho další osud. Až teprve téměř deset let poté jsem si na obraz vzpomněla, když jsem odhalila, že Leona dávala malovat falza obrazů skupině ukrajinských malířů, s nimiž se seznámila. Tedy přesněji - přišla jsem na to, že se snaží dostat do prodeje falza, ale velmi dokonalá, takže to bylo skutečně obtížné zjistit a hlavně si je vysvětlit tím, kdo by je mohl malovat. Až jsem si vzpomněla, že kdysi byla líná sama malovat objednanou kopii obrazu a sháněla se právě po těchto ukrajinských malířích. Mají typický ruský dryl, jsou schopní namaloval cokoliv a dokonale. Ovšem je to ošemetné, protože přeci jen nemají evropskou kulturu a tím určitý cit pro to, co je kdy a jak možné - a to jsou detaily, které je mohou prozradit. Pokud však člověk nemá předem nějaké podezření, pak si často těchto detailů nevšimne. Až teprve, když už nabyl pochyb, tak pak se diví, že to hned neviděl. Tak nyní už s vědomím této Leoniny “produkce” jsem si vzpomněla na obraz, signovaný Fillou a datovaný rokem 1931 a zároveň na rozměrný obraz Emila Filly, pro který jsme spolu s Leonou ještě v 90. letech jely do severozápadních Čech ke starší dceři malířova přítele a velkého znalce, také autora Fillovy monografie, který se oženil s takovou schovankou u Fillových, která u nich vyrůstala a ve vyšším věku to byla přítelkyně mé maminky. Její manžel a znalec Fillova díla se zase přátelil s tatínkem, který jej také vozil na naši zahradu, kde nyní žiju.