Zatím je "Ztracena..." jako opravdu ztracená mezi ostatními předprodejovými knihami, stále zůstává kdesi na chvostu - a to přestože již byl v rámci předprodeje prodán také obraz z přední strany obálky. Ale nebojte se, mezi odměnami je i možnost výběru z dalších obrazů, kde jsou rovněž další pohledy z okna ateliéru ve 2. poschodí, i když dvě plátna 100 x 100 cm na pozadí s brdskými hřbety jsou mezi množstvím zcizených obrazů. Prosím vyberte si další odměny, je jich ještě mnoho. Děkuji všem zájemcům a podporovatelům knih.
Crowdfunding od 10.11.2021 od 9 hodin ráno do 9.12.2021 na https://bit.ly/KupZtracenouMějte na paměti, že bez Vás kniha nevyjde. Prosím pomozte zvolením své odměny, aby se sešla částka 57.800 Kč, potřebná k výrobě knihy. Děkuji moc všem.
Jaké osobní zážitky mne vedou ke psaní - stručný výběr jen z posledních let:
V květnu 2017 náhle zemřel bratr, s nímž jsem žila, zůstala jsem v domě zcela sama, stále vážněji nemocná a se zhoršující se invaliditou. A začaly se dít věci - tedy vedle jiného - četných zlodějů a podvodníků, kteří se slétli. Přišla jsem o desítky obrazů a mnoho, mnoho jiného, v podstatě jsem zůstala vyrabovaná a nakonec i jako majitelé rodinné nemovitosti je nyní již téměř čtyři roky zapsaná skupina ze Zlína - což vše bylo pro mne hlavní, osobní, znamenající v podstatě život nebo smrt oproti kauze s údajnými falzy obrazů, která běžela jen kolem mne a na níž jsem nahlížela zvenčí jako svědek, jako u množství jiného z oblasti výtvarného umění - viz TV zprávy na NOVĚ, kde mne reportérka zachytila na chodbě soudu v případu s několikanásobnou vražedkyní, která ke mne přijela jednu slunečnou sobotu, když jsem byla v plné ortéze po první ze tří operací skoliózy páteře. Přijela v bělostném tričku, které si den předtím dle svědků ještě vyprala, když jej měla potřísněné krví starého pána, kterého zabila sekáčkem na maso a ke mně přijela se třemi jeho obrazy. Pak jsem byla u soudu s vrahy několika podnikatelů, protože dva z nich ukradli také obrazy u pána, kterému svírali prsty do svěráku, aby jim odemkl trezor a hlavní z obrazů jsem jako jediná znala, tedy vedle známého pražského galeristy, který to popíral, ale přitom má obraz po dobu promlčení krádeže nepochybně schovaný, jak jsem soudu také vysvětlila. A bedlivě to poslouchali i vrahové, z nichž někteří budou postupně pouštěni na svobodu. Vedle pro mne důležitých krádeží a podvodů na mne, v nichž dominoval problém s rodinnou nemovitostí, se krátce po bratrově smrti děly věci i v záležitosti údajných falz - což ta kumulace všeho dohromady zároveň byla ochromující a vzájemně toho bylo využíváno. I všichni zloději a podvodníci toho před policií zneužívalii. Náhle mne tehdy začali bez ohlášení přepadávat novináři - s tím, že “přijeli za tou podvodnicí, která je namočena v podvodu s falzy obrazů, kde byla podvedena i herečka Bohdalová”. Ve skutečnosti jsem před lety přistoupila na to, že mi paní mohla nosit obrazy, které jsem hned přeposílala jednomu galeristovi - a to z toho důvodu, že obrazy byly mimořádně kvalitní a paní k nim rovnou nosila vždy až tak 5 posudků ke každému obrazu a to od autorů monografií daných malířů a materiálové průzkumy, což vše je určující. Novináři se evidentně neohlašovali, protože čekali, že se budu před nimi skrývat, utíkat před nimi či se zatajovat. Což byli překvapeni, že jsem je vždy přijala a snažila se vše vysvětlit, jak to opravdu je, protože přijížděli s velmi chybnými informacemi. Což jen ti inteligentnější přijali, jiní si trvali na svém. Byli většinou ze známých bulvárních novin, takže mi všichni radili, na jejich někdy až úsměvně zkreslené články nereagovat, že každý ví, že obsah těchto tiskovin je nepravdivý. Galerista však byl zvlášť namíchnutý na redaktora z Respektu, že i on přinesl tyto divné, zcela nepravdivé informace a chtěl na něj podat trestní oznámení. Jenže bylo jasné, že ani tento novinář si to nevymyslel, že všichni někde dostali nějaké divné nepravdivé informace - patrně s nějakým záměrem. Nakonec mne napadlo, že nejspíš ostravská policie svolala nějakou tiskovku, aby uvolnila na ně působící společenský tlak. Jak už jsem z některých měla pocit, že se domnívají, že jim něco tajím, tak mi přišlo, že úmyslně takto mylně informovali novináře, aby za mnou přijížděli a aby mně tyto nesmysly rozčílily natolik, abych prozradila něco, co tajím. Nevím tedy dosud přesně a s určitostí, koho za tuto úmyslně mylnou propagantu stíhat. Stále mám před očima, jak naposledy jsem byla schopná se pomocí francouzských holí po zlomenině nohy v koleni, jak mám po mnohaleté léčbě pokročilé trvalé rakoviny štítné žlázy již naprosto perníkové kosti a zhroucenou kostru, dobelhat do Policejního muzea v červnu 2019 na vyhlašování výsledků literárních soutěží České asociace autorů detektivek. A jak jsem tam konečně se doškrábala, tak z hloučku debatujícího vedení na mne zaměstnankyně muzea ukazovala a ostatním kolem ohlašovala: “To je ona!” Mám velmi dobrý sluch a slyším až za roh a jak jsem tam pak sklesla na sedadlo, tak jsem vyrozumněla z dalšího, že patrně paní z muzea asi četla ten dezinformující článek v Respektu. Paní, vyhlašující výsledky pak mluvila i o mé povídce s tím, že ale mám ten problém, a proto povídku nechala stranou a s těmi slovy se na mne s útrpností dívala a pokyvovala hlavou, netušíc, že problémy ano, ale se zloději a podvodníky a hlavně s tím, že se mne snaží vystěhovat z naší rodinné nemovitosti a za mnoho milionu ji prodat a mne šoupnout nejlépe do LDN, k čemuž již přemlouvali sociálního pracovníka, aby tak učinil. Advokát této zlínské skupiny, úředně vlastníci naši rodinnou nemovitost, chtěl zpočátku využít právě oněch podivných mne očerňujících článků a k prvnímu soudnímu stání ve věci mé žaloby o vlastnictví rodinné nemovitosti přinesl vypálené CD s články a to slavnostně předal soudkyni. Když však v tomto směru se nepodařilo ani mé obvinění, natož obžaloba, pak dokonce neuspělo ani příbuzným advokáta - notářem, připravené falzum listiny, s nímž mne měl otrokovický exekutor vystěhovat, tak advokát evidentně nechtěl zklamat své klienty neúspěchem a přišel na to, kde by mohl najít skulinku k mému obvinění. To je pro něj nezbytné, protože i on je ode mne předmětem trestního stíhání, spolu se svým příbuzným notářem a zlínskými, tak patrně, abychom si byli naroveň. Našel něco naprosto si protiřečícího s původním neúspěšným pokusem o obvinění, že jsem se měla obohacovat podvody a nyní najednou naopak jsem měla vědět, že si nemohu brát půjčky, protože bych neměla z čeho je splácet. Opravdu by se měla u nás logika víc vyučovat! Prostě když nebyla žádná možnost něco na mne najít v mém oboru, tak podal trestní oznámení, že jsem si v období 2016 - leden 2018 vzala půjčky, které jsem prý neměla v úmyslu splácet. A přestože sice jsem skutečně po všech okradeních přes všechnu snahu - takže i místo jídla, z čehož byla má onkoložka vyděšená, že mne příště už ani neuvidí - nebyla nakonec už schopná splácet, ale vše bylo naprosto ošetřené a insolvenční soud vše uznal k oddlužení dle novely pro invalidy a seniory, přesto mne policie skutečně obvinila a poslala mne za psychiatrem do Střešovické nemocnice, aby na mne vypracoval posudek, zda nejsem společnosti nebezpečná tím, že neznám hodnotu peněz. Psychiatr se díval dost překvapeně jak na mne, tak expresivní formulace advokáta zlínské skupiny, že je nutné zjistit, zda není třeba má detence, protože jsem společnosti nebezpečná. Prostě advokát by chtěl svým klientům zajistit mé vystěhování z rodinné nemovitosti. Navíc je třeba vzít v úvahu různé další souvislosti - shodnost příjmení advokáta zlínských s jejich notářem a s o generaci starším bývalým pražským starožitníkem, který ke mne v r. 1994 poslal trojici zkušených vykradačů. Za psychiatrem jsem byla už v létě a od té doby ticho po pěšině……. Na udílení cen České asociace autorů detektivek v r. 2019 zrovna v tak divně nepříjemné atmosféře jsem možná byla naposledy. V roce 2020 a 2021 jsem se pak už dostavit nemohla, protože má nemocnost a invalidita mi to už asi moc nebude dovolovat, ještě když se vyhlašování nekonalo v pro invalidu příhodném Policejním muzeu, ale v centru Prahy, kde bych měla problémy se zaparkováním a pak chodítkem, bez nějž již nesmím chodit.
Zejména na základě četných dramatických událostí kolem a po náhlé bratrově smrti vznikla celá řada rukopisů, které budou postupně chystány ke knižnímu vydání. A nyní je aktuální právě vydávání prvního z nich - s výstižným názvem ZTRACENA V OBRAZE MEZI ZLODĚJI. Zejména pro onen všeříkající název jsem tento rukopis zvolila jako první, ačkoliv v nakladatelství jsou ještě dva další stejně připravené a další pak ještě čekají.
Předprodejní kampaň na knihu “Ztracena v obraze mezi zloději” v nakladatelství POINTA začíná 10. 11. 2021 v 9 hodin ráno a potrvá 30 dní.
Sledujte prosím na http://www.pointa.cz;
Vybrat si odměnu a přispět k vydání knihy pak můžete na: https://bit.ly/KupZtracenou
Další aktuální informace ohledně knihy lze sledovat na: http://rosemarie-maceskova.blogspot.com
Konečně jsem totiž objevila nakladatelství POINTA, které je navíc součástí velkého celku Albatros, kde si na vydání knihy sama spolupracuji, takže se nemusím podřizovat ustálené podobě edic jiných nakladatelství, kde patrně byli nešťastní z toho, že jsem je zároveň zahrnula i vlastními ilustracemi, které chci u svého textu mít, což se jim moc nehodilo. Nakladatelství POINTA má svůj vlastní systém, který zabezpečuje, že jím vydané knihy mu neudělají ostudu a budou kvalitní a žádané. Tento systém nahrazuje tradiční redakční rady jiných nakladatelství. Oproti pár vybraným osobnostem rady zde rukopisy třídí množství lidí přirozenou cestou. Hned od počátku to jsou kolegové, které autor po vložení svého rukopisu osloví - povinný je redaktor, korektor, grafik a sazeč. Nepovinní jsou pak betačtenář, novinář, bloger, influencer a ilustrátor. Podle medailonků nakladatelstvím ověřených kolegů si autor vybere a ti se na prezentaci jeho rukopisu podívají a když se jim zdá, že rukopis bude úspěšný, souhlasí se spoluprací, jestli nikoliv, spolupráci odmítnou, protože by se mohlo stát, že by kniha nakonec nevyšla a oni by za svou práci nedostali zaplaceno. Když je vše připraveno, jde kniha do financování - tedy předprodejní kampaně, což je okamžik, v němž se zrovna ocitla má kniha “Ztracena v obraze mezi zloději”. Jsou připraveny odměny pro zájemce - knihy s 20%, 10% slevou a mnoho dalšího a v mém případě nabízím výhodně koupit oba mé obrazy, které jsou použity na obálce. Pro milovníka knih to může být zajímavé vlastnit přímo na obálce reprodukovaný obraz. Tímto předprodejem je třeba během 30 dnů získat částku, kterou tvoří součet za práci kolegů a nakladatelství. Když by se nepodařilo do 30 dnů částku vybrat, kniha nemůže vyjít. Byla jsem proto co nejúspornější - kniha bude mít jen měkkou vazbu a barevná bude jen obálka, reprodukce uvnitř budou černobílé (v tuto chvíli, třeba někdy později se připraví i barevné) a kolegy mám jen čtyři povinné a navíc jen dva, spojující vždy dvě profese. Zvolila jsem zatím nejmenší počet výtisků - jak tištěných, tak budou k dispozici i e-knihy. Může se samozřejmě na financování podílet samotný autor, což tedy spíš někdy v budoucnosti.
Seznam odměn v crowdfundingu:
Zde jsou dva výše jmenované obrazy z obálky knihy:
Texty nabídky:
Marie Pospíšilová: Ztracena v obraze mezi zloději
ÚVODNÍ TEXT
Detektivní žánr ze současnosti, z autobiografického prostředí umělecké historičky, malířky a spisovatelky. Vychází ze skutečně prožitých událostí, někdy přesně popsaných, jindy trochu pozměněných, doplněných či jinak propojených.
ANOTACE
Detektivní žánr ze současnosti, z autobiografického prostředí umělecké historičky, malířky a spisovatelky, uvádí čtenáře do složitého světa výtvarného umění. Prostředí neznalý čtenář se dozvídá o tvrdosti prostředí, o němž laická veřejnost nemá ani tušení, o intrikách směřujících nejen k odstranění konkurence. Je seznámen i s mnohým z výtvarné teorie, čemuž se autorka jako umělecká historička a malířka nevyhne. V autogiografickém ději je dále ukázáno, jak zdravotně postižený člověk nenachází zastání tam, kde by očekával, je odkázaný sám na sebe a může se stát snadnou obětí podvodníků. Text je doplněn autentickými obrazy autorky a jejími dalšími ilustracemi.
O čem v knize píšu Kniha je založena na autentických zážitcích umělecké historičky, malířky a spisovatelky. Je spojením řady detektivních zápletek z uměleckého prostředí. Kromě detektivních prvků má kniha i populárně naučný charakter. Navazuje na soubor povídek vydaných před deseti lety pod názvem Zločiny mezi obrazy, který byl brzy zcela rozebrán a je na trhu nedostupný, čímž ukazuje na mezeru v nabídce tematiky, po níž je hlad. V knize je použito autentických motivů, někdy trochu pozměněných či jinak propojených.
Pro koho je kniha určena Kniha je určena milovníkům detektivek a zájemcům o výtvarné umění. A pak především všem, kteří tak brzy vykoupili před deseti lety vydané Zločiny mezi obrazy a prahnou po další knize s touto tematikou.
Pár slov o mně Jsem vystudovaná umělecká historička a etnografka. Od mala maluji a už v předškolním věku jsem věděla, že mým hlavním životním cílem bude psát a ilustrovat knihy. A skutečně jsem hned po studiích začala psát a vydávat své texty, které byly odborně zaměřené. Brzy jsem ze zdravotních důvodů musela opustit zaměstnání a začala jsem být samostatnou uměleckou historičkou. Obrovské zkušenosti jsem získala jako soudní znalkyně výtvarného umění. Tím jsem již nezaštítěna zaměstnavatelem (napřed vědeckým ústavem a poté Správou Pražského hradu) byla vržena do světa instrik a konkurence, z nějž bohatě čerpám ve své beletristické, vesměs detektivní tvorbě. Na tu jsem plně přešla s přelomem tisíciletí, stejně jako jsem se vrátila k vlastní výtvarné tvorbě. Od roku 2004 jsem členkou České asociace autorů detektivek. Své obrazy značím pseudonymem PANSYMARIE a stylizovaným květem macešky, autobiografickou hrdinkou veškeré mé literární tvorby je Rosemarie Macešková. To má své opodstatnění a minulost, čtvrtstoletí jsem žila v Maceškové ulici, kde jsem byla oslovována Maceška anebo omylem lidmi s obrazy doktorka Macešková, jindy zase Rosemarie, což se zase váže k pozdějšímu sídlu.
Proč jsem knihu napsala Knihu jako i vše ostatní, ať již vyšlo či ještě nebylo vydáno, jsem napsala ze silné vnitřní potřeby podělit se o autentické zážitky, a tímto způsobem se s nimi vyrovnat. Stejně vznikají i obrazy tvořící obrazový doprovod. Bez možnosti takto se o vše podělit, vůbec nemám představu, jak bych to řešila a jak bych dál žila. Je to pro mne nutnost a doufám, že obsah přinese čtenáři nejen zábavu, ale i poučení v mnoha směrech. A z toho čerpám uspokojení zase já.
Řekli o knize K této knize nemám zatím žádné recenze, jen slova zaujetí textem kolegyň, které na knize spolupracují, a proto se spoluprací hned souhlasily. Ale dostávala jsem mnoho pochvalných zpráv po vydání Zločinů mezi obrazy, na něž tato kniha volně navazuje. A to i od lidí, kteří údajně jinak moc nečtou, ale tuto knihu přečetli s velkým nadšením. Zástupkyně předsedy České asociace autorů detektivek mi tenkrát napsala, jak byla mým textem překvapena a nabádala mne, abych všeho ostatního hned nechala a už jen psala.
Chcete mě podpořit? Jestliže se rozhodnete podpořit vydání knížky, vyberte si za svůj příspěvek některou z odměn dole na stránce. Zcela ojedinělou možností je nabídka koupě dvou mých obrazů s motivy, které jsou i na obálce knihy. Podporou vydání knihy je možné se se mnou osobně sejít a podívat se na místo děje knihy a tam si pak třeba i vybrat další obrazy. Pomůžete mi i sdílením této stránky. Link je: https://bit.ly/KupZtracenou
Chcete vědět víc? Ačkoliv patřím ke generaci, u níž se to nepředpokládá, s prací na počítači nemám problém. Nejspíš to odpovídá tomu, že si psychicky často připadám jako teenager, jak to možná u umělecky založených lidí bývá. Na počítači jsem často a tvorba webů a blogů je pro mě samozřejmostí, můžete se podívat na: http://www.mariepospisilova.mysteria.cz ; http://www.pansymarie.mysteria.cz ; http://www.rosemarie.euweb.cz ; literární tvorbě je věnován především http://rosemarie-maceskova.blogspot.com Tam se tedy budu snažit dávat aktuální informace o knize, které by mohly zajímat. Odtud je nejspíš budu sdílet na svém facebookovém profilu.
Každému přispěvateli nesmírně děkuji za podporu.
Ukázka z knihy na stránkách nakladatelství - tedy v tištěné podobě uvnitř knihy budou ilustrace černobílé:
Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale ocitla jsem se už v lokalitě svého bydliště, tedy v blízkosti naší zahrady, ale nešlo to a nešlo najít do ní vstup. Všechno bylo trochu posunuté. Jakoby tam něco scházelo, výpravná stavba původně Gottova manažera byla téměř naproti nám, zatímco správně by měla stát trochu níž. Hrozně mne to vysilovalo a nervovalo. Znovu a znovu jsem se vracela na místo, kde by měl být vstup do naší zahrady, ale nikde nic. Už jsem nahlas křičela: „Proboha! Jak je to možné?! Kde to jsem?“ Až pak najednou mi svitlo. Vždyť takhle jsem to namalovala v obraze, který jsem před několika lety vytvořila a jeho fota pak posílala jako PF. Jmenuje se „Magické vánoce v magické Řitce“. Proboha, jak je to možné? Vždyť ve skutečnosti je to trochu jinak. Na obraze jsem si realitu trochu přizpůsobila, abych do malé plochy dostala co nejmalebnější detaily. Proto jsem vynechala nevýrazný protější i sousední dům a přiblížila stavbu s množstvím vížek a jiných detailů. Ta v obraze téměř navazuje na naši zahradu s lavičkou a kočkou. Ale nezapomněla jsem na jezevčíka Ritu sousedů.
“Paní, slyšíte mne? Co je vám? Co se stalo? Cítíte se dobře?” Probudily mne hlasy a otevřela jsem oči. Stále jsem ležela na zemi a nade mnou se skláněla dvojice záchranářů. Ti si viditelně oddychli, když jsem otevřela oči a jeden z nich vysvětloval: “Ještě že máte ten zdravotní náramek, na němž jsme si přečetli vaše jméno i nemoci. Ale jak jste se ocitla tady takhle sama a bez nějakých pomůcek?” Pomalu jsem se vzpamatovávala a byla jsem schopná mluvit: “No, obávám se, že jsem se opět stala obětí podvodu, jako už tolikrát.” “To víte, to nemocným invalidům hrozí. Spousta podvodníků se neštítí právě toho zneužívat.” S netrpělivostí jsem vyslechla záchranářovy zkušenosti a honem jsem mu skočila do řeči: “Ale já bych se nyní potřebovala hlavně rychle dostat domů, protože se obávám, že tam právě vnikli zloději.” “Na to zapoměnte, že byste se sama toho zúčastnila. Od toho jsou jiní a vy pojedete s námi napřed do nemocnice. Jen klid paní, teď zavoláme policii a oni už se postarají. Napřed mi ale řekněte přesnou adresu, kam je máme poslat.” Nadiktovala jsem tedy adresu svého bydliště a záchranář to hned zavolal na policii. Když dokončil hovor, dál mne uklidňoval: “Pošlou tam hlídku z místního oddělení a ti vám to pohlídají, nemusíte mít žádné obavy. Na vás je nyní jen starat se o sebe a své zdraví. A pak vás co nejdříve dovezeme domů, jak to jen bude možné.” Samozřejmě mi jeho uklidňování zcela nepomohlo. Bála jsem se jak o svá zvířata doma, tak jsem myslela i na své auto kdesi opuštěné na parkovišti. Z toho důvodu jsem se v nemocnici nechala jen prohlédnout a už jsem neměla stání a odmítla jsem, aby mne sanitka odvezla domů, že potřebuji, aby mne vzala jen k mému autu a jím se již domů dostanu sama. Sice to neslyšeli příliš rádi a projevovali pochyby, zda je vhodné, abych hned řídila, ale nakonec se mi podařilo přemluvit všechny a sanitka mne dopravikla na ono parkoviště, kde stálo mé auto. Ubezpečila jsem sanitáře, že se na to skutečně cítím a rychle jsem se vydala na cestu, plná znepokojivých myšlenek, co se doma asi děje.
Přijela jsem tak domů velmi brzy, jak to patrně nikdo nečekal. Nebylo to v mém životě poprvé, co jsem zloděje svou rychlostí překvapila. Uplynulo již víc jak čtvrtstoletí, kdy hned pět let po sametové revoluci tenkrát ještě do mého pražského bytu poslal tři zkušené vykradače pražský starožitník Tomáš Troufal. Také jsem tenkrát zloděje překvapila v půli práce, když se právě vrátili pro druhou část lupu, kterou mezitím připravil třetí z nich. Zrovna tak nyní, jak jsem přijela k bráně do zahrady, už jsem viděla, že tam rozhodně nejsem sama a nemyslela jsem tím kočky, veverky, ptáky, ani ježky, ale lidi, kteří narozdíl od všech dříve jmenovaných nebyli vítanými hosty. Už před branou venku stála tři auta, jedno z nich bylo policejní. V domě se svítilo a okny šlo pozorovat, že je tam velký ruch. Pak cestou k domu jsem viděla několik poházených krabic od banánů, které se používají ke stěhování.
Jakmile jsem vešla do domu, hned mne zastoupil cestu jeden policista: “Vy jste paní Rosemarie Macešková?”
“Ano, ale co se tady děje? Potřebovala bych být už sama doma a lehnout si. Je to prosím možné tady nějak ukončit?”
Na to mi překvapivě policista odpověděl: “Jenže paní nám ukázala listiny, dle nichž jste tuto nemovitost prodala společnosti Pandora Kaše s.r.o., takže tady už nejste doma.”
Sice jsem byla v šoku, ale přesto jsem si uvědomila, “kde je zakopaný pes”, tedy v onom štosu dnes podepsaných papírů a že se nedalo ještě stihnout, aby bylo vlastnictví uplatněno i v zápise na katastru nemovitostí. Tak jsem jen rychle odtušila: “Moment, jen se podívám na notebook a uvidíme.” A honem jsem se hnala do své ložnice v prvním poschodí, kde mám od své nemoci před několika lety, kdy jsem se nemohla ani pohnout, veškerou svou počítačovou techniku., kterou mi tam ještě přestěhoval bratr, než následující rok poté zemřel. Otevřela jsem si nahlížení do katastru nemovitostí a samozřejmě, že jsem měla pravdu. Mohla jsem policistovi prezentovat, že tam jsem stále zapsaná jeko vlastník já. Ale uvědomovala jsem si, že jestliže mají dokument o prodeji, pak hned zítra jej mohou podat na katastr a žádat zápis změny vlastníka. Takže jsem viděla jako svůj hlavní úkol podat jednak trestní oznámení a pak žalobu o určení vlastnictví k nemovitosti k soudu a na katastru nemovitostí pak uplatňovat zápis poznámky spornosti. To vše mi rychle prolétlo hlavou, nemělo smysl a bylo by netaktické to této nepříjemné společnosti sdělovat. Pouze jsem policistovi ukázala, jak vypadá zápis v katastru nemovitostí, že tam jsem stále jako vlastník. “Ano, vidím, paní Macešková. Takže vás odtud nesmí nikdo stěhovat, ale mohou nemovitost rovněž využívat.” A ačkoliv vetřelci evidentně měli původně v úmyslu mne vystěhovat, tak jejich vůdčí osobnost, paní Pandora Kaše, měla připravené další náhradní varianty. Pro ten případ, že by nastala podobná situace, představila jednoho z nich jako nájemníka, který už platí nájem za bydlení v domě a že je třeba mu vyklidit ateliér ve 2. poschodí, aby zatím mohl využívat tuto místnosti. To jim policisté schválili a nezvaní návštěvníci se dali do nošení krabic a jejich zaplňování vším, co jim v ateliéru přišlo do rukou. To pak odnášeli do dolních dvou podlaží, která zaplnili až do stropu, takže nikam nepronikal ani paprsek denního světla. Otevřeli pokojík v přízemí, obývaný kočičkou, která ke mně složitě přivedla svá dvě ani ne měsíc stará koťátka, když mne shledala jako prvního člověka ve svém životě, k němuž může mít důvěru. Poskytla jsem jim střechu nad hlavou, klid a bezpečí a veškerou péči a zaopatření. A nyní hrozilo, že jim vše bude odňato a jejich důvěra ve mne zklamána. Zoufale jsem běhala mezi místnostmi a snažila jsem se dveře pokojíku zamknout. Když jsem odběhla pohlídat něco jiného a znovu jsem se k těmto dveřím vrátila, byly znovu odemčené a na gauč házené jak krabice, tak různé jiné věci jedna přes druhou. Znovu jsem tedy dveře zamkla a když jsem se k nim po chvíli opět dostala, tak mi dveře zůstaly v rukách. Právě onen člověk, co byl představen jako nájemník či přesněji “Lžinájemník” a oslovovali jej Ferdo a tykali si s ním, dveře vyndal z pantů. Jak jsem to nečekala, tak jsem se svými 48 invalidními kg dveře neudržela a spadly vedle mne na zem a vysypalo se z nich sklo. Později jsem zjistila, že onen Ferdinand Faleš neboli “Lžinájemník” toho rozbil mnohem víc - házel do tašek knihy, štětce, vázy - vše dohromady. Policisté shledali, že je všechno dle jejich názoru v pořádku a když odjížděli, tak se na mne obézní policista káravě podíval se slovy: “Už ale v domě nic dalšího nerozbíjejte!” Patrně měl představu, že 48 kilový invalida si jen tak vyndá dveře z pantů a pohazuje si s nimi - a z jakého důvodu,když jsem potřebovala mít dveře zavřené? Samozřejmě, že se pak ukázalo, že vetřelci nechtěli uvolnit žádnou místnost pro své či jakéhosi “Lžinájemníka” užívání, ale domnívali se nejspíš, když se jim nepodařilo vystěhování, že zneobytněním domu mne přimějí, abych se sama vystěhovala. Chtěli mít volný celý dům, aby jej draze prodali, nikoliv užívali. Proto také jistě hned původně přijeli s krabicemi a plánovali mne prostě vystěhovat, dřív než vůbec se vrátím z nemocnice a než bude kontaktována policie. Navíc kdyby stihli rovnou také podat zápis o vlastnictví na katastr nemovitostí, těžko by se pak vracela situace zpět. Přepis vlastníka v katastru nemovitostí poté skutečně co nejdříve uskutečnili, což jsem urychleně doplnila svou poznámkou spornosti, protože jsem také mezitím podala jak trestní oznámení, tak soudní žalobu. “Nového vlastníka” nemovitosti překvapivě hned zaznamenala vodovodní a kanalizační společnost, která tím pádem přestala komunikovat se mnou, ale pouze s “novým vlastníkem”, protože prý uzavírá smlouvy pouze s vlastníky nemovitostí. Proto lžidolské oslovili, aby s nimi uzavřeli smlouvu. Ti však o nic takového nestáli, protože dům v žádném případě neměli v úmyslu užívat, pouze jej chtějí prodat. Proto vodovodní a kanalizační společnost přijela a utáhla mi přívod vody, aniž by mi cokoliv sdělila. Naštěstí Lžidol je daleko a od té doby se vetřelci znovu neukázali. Čekají, až jim úřady otevřou cestu k tomu, že se skutečně budu muset vystěhovat, v čemž je ubezpečuje jejich advokát, že se tak stane co nevidět.
Mé trestní podání na Pandora Kaše s.r.o. - dle údajů, které jsem se dočetla na listinách, které jsem měla složené v kabelce - onen mnou nepodepsaný exemplář, který mi zůstal v rukách na onom místě, kam jsem byla zavlečena a poté ponechána - dostalo k řešení oddělení policie v Lžidolu. Bylo to na základě sídla notáře Mgr. Tadeáše Troufala, který listiny sepisoval. Od policie však brzy přišlo oznámení, že věc odložila, protože jednak vyslechla členy Pandora Kaše s.r.o. a nezjistila žádné pochybení a jednak se dozvěděla, že jsem zároveň podala žalobu o určení vlastnictví k civilně správnímu soudu a to by dle policie mělo mít v řešení přednost. To bylo dost divné vysvětlení, protože evidentně je hlavní napřed se zabývat trestní záležitostí a až poté civilně-správní a nikoliv naopak, jak to policie otočila - jako pouhou jasnou výmluvu. Samozřejmě že jsem využila lhůty tří dnů na podání odvolání, kterou dostává oběť trestných činů oproti nesrovnatelně rozdílné lhůtě jednoho roku, kterou má policie na vydání usnesení. Je to typické, oběť je u nás trestána za to, že obtěžuje tím, že se vzpouzí přijmout, že byla podvedena a poškozena a chce dokonce zločince či podvodníky trestat. Přičemž náš trestní řád je velmi opatrný na to, aby nebylo podvodníkům a jiným zločincům ublíženo a orgány trestního řízení a civilně správních soudů na to pečlivě dohlížejí. A typicky, zatímco policie ve své dlouhé lhůtě vydala usnesení na pár stránek, já jsem ve své kratičké lhůtě napsala odvolání mnohonásobně delší. Státní zástupkyně v Lžidole tedy vrátila zpět k novému prošetření. Ovšem ve svém zdůvodnění se vůbec nezmínila o základním podvodu, nýbrž stále jen počítala nějaká čísla, o něž nikomu, kromě podvodníků, vypočítávajících svůj zisk, nešlo. Proto policie poslala i soudní znalkyni nemovitostí, která narozdíl od všech starších odhadů nemovitosti, zabývajících se pouze stavbou, strávila snad dvě hodiny na vzrostlé zahradě a pečlivě si zapisovala všechny vzácné dřeviny a jiné rostliny. O to tedy měl být logicky její odhad vyšší. Ale kupodivu nebyl. Došla ke shodné hodnotě jako odhady, týkající se pouze domu. Nejspíš dostala jasný úkol, že se odhad nesmí lišit, aby nebyla překročena určitá hranice. Nakonec pak policie a to údajně již s konečnou platností odložila, aniž by se se mnou vůbec někdy někdo z policie ze Lžidolu sešel, zatímco se opakovaně bavili se členy Pandora Kaše s.r.o. a jejich počínání shledávali v pořádku.
Zůstávalo tedy na civilně-správních soudech. Ty se zabývaly čistě jen rozbory dvou danou společností předložených listin, které jsem jim tehdy za tmy na zastávce tramvaje podepsala za tvrzení Pandory Kaše, že se jedná o informace k jejímu obrazu. Místo toho to byla Kupní a Nájemní smlouva k naší rodinné nemovitosti, kde bydlím. Soudy shledaly mnou podepsané listiny bez závad. Podvodem se vůbec nezabývaly. Patrně se domnívaly, že to by postihla již policie a když ta neshledala podvod, tak to již bylo mimo ně. Avšak, než vůbec došlo k prvnímu stání ve věci mé žaloby o určení vlastnictví, zarazilo mne, když jsem se dočetla, že Pandoru Kaše s.r.o., které dokumenty zpracoval lžidolský notář Mgr. Tadeáš Troufal, bude u pražského soudu zastupovat pražský advokát Mgr. Tobiáš Troufal. Ihned jsem k soudu napsala, že se jedná o zvláštní náhodu, která těžko bude náhodou a že nejspíš se jedná o notáře a advokáta v příbuzenském vztahu. Jak by klienti ze vzdáleného Lžidolu si z množství pražských advokátů vybrali advokáta, který jen náhodně by byl shodného příjmení jako jejich notář? Poté soudy běžely již víc jak tři roky, aniž by se mi k této mé námitce možného střetu zájmu kdokoliv vyjádřil. Navíc jsem vzpomínala, jak s tímto příjmením mám špatné zkušenosti již z minulosti, když téměř čtvrtstoletí dříve ke mně do mého pražského bytu poslal tři zkušené vykradače pražský starožitník Tomáš Troufal, který byl o generaci starší než dva nynější magistři práv. Ten tenkrát těsně před vánocemi se ode mne dozvěděl, že od 14 hodin budu mít v Pařížské výbor Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR, jehož jsem byla předsedkyní a poté chtěl, abych se mimořádně stavila u něj v obchodě na Vinohradech. Jinak jezdil on ke mně a právě nedávno u mne viděl, že jsem měla zrovna u sebe hodně zajímavých obrazů. Sice jsem se u něj stavila, ale nenechala jsem se tak zdržovat, jak se snažil, a proto jsem zloděje překvapila, když se dva autem právě vrátili pro druhou várku lupu, kterou mezitím třetí z nich chystal. Nejmohutnější zloděj honem běžel do domu přede mnou, aby třetího upozornil, že za chvíli přijdu, ten se schoval na půdě a tam čekal, až dostane zprávu, že jsem zneškodněná, může se vrátit a mohou krádež dokončit. K tomu však díky mému šestému smyslu nedošlo, protože zloděj marně čekal metr od vstupu do bytu za závěsem, až se ocitnu vedle něho. Poté jsem si uvědomila, že nejspíš se za závěsem schoval těsně předtím, než jsem odemkla dveře a že jsem cítila ještě jeho pohyb ve vzduchu, proto jsem ani ten jeden krok vedle něj neudělala. Byl z toho asi hodně překvapený a když slyšel, že jsem od sousedů pode mnou volala policie, byla to ještě předmobilní doba, nervově to nevydržel a vyběhl ven k autu se řidičem a odjeli a třetího nechali na půdě. Starožitník měl od následujícího dne pro nemoc zavřeno a někdy asi po půl roce otevřel jiný obchod na druhém konci Prahy. Několik let poté se na mne obrátila jeho manželka, která se s ním rozváděla pro domácí násilí. Chtěla mi ukázat jeden obraz. V jejich společném bytě jsem se tenkrát potkala s jedním synem, což by mohl být jak dnešní notář, tak i advokát. A opět po několika dalších letech jsem četla v novinách, že bývalá manželka na bývalého starožitníka poslala exekutora, že dobře nepřiznává svůj majetek a ten u něj v branické vile objevil utajenou místnost, plnou kradeného umění. Takže jeho spolupráce s vykradači byla patrně dlouhodobou záležitostí. Ale soudy stále rozhodovaly stejně ve prospěch listin lžidolského notáře a já jsem opakovaně podávala dovolání k dalšímu soudu zase ještě vyšší instance. Vše se zpomalovalo mými různými dalšími podáními a rovněž pandemií covidu. Někdy byla i docela delší období klidu.
Až pak jednou se stalo zase něco podivného, i když jsem věděla, že nejsem už sama, kdo má od naší nemovitosti klíče. Byla jsem na kontrole v nemocnici u své onkoložky a když jsem se vrátila, upoutalo mou pozornost prázdné místo na stěně průchozí galerie v prvním poschodí, kde do té doby visel menší obraz. Bylo to zvláštní, protože právě on neměl žádnou hodnotu, neměl ani hodnotu mé původní malby. Byla to ilustrace k řadě mých povídek a také větších celků. Jednalo se o mnou vymyšlený obraz Houslistka, údajně od Amedea Modiglianiho. Aby ilustrace působila skutečně autenticky jako dílo Modiglianiho, použila jsem reprodukce známé podobizny jeho partnerky Jeanne Hébuterne s modrým náhrdelníkem. Reprodukci jsem nalepila na plátno, napnuté na blindrámu, dámě jsem akrylovými barvami přimalovala kučeravé blond kadeře a housle, opřené o typický dlouhý labutí krk a do ruky jsem jí vložila smyčec. Ještě jsem světle modrou barvou vyplnila oči, abych zdůraznila způsob, jak to Modigliani maloval. Jeanne mu to vyčítala, že jí nikdy nenamaluje pořádně oči a on to zdůvodňoval, že ani její duši ještě dostatečně nepoznal, aby jí mohl vykreslit oči jako vhled do její duše. Troufl si to pak těsně před náhlou smrtí na tuberkulózu a tedy i smrtí Jeanne, která tragický okamžik neunesla a přestože čekala druhé dítě, vrhla se z okna.
Kdysi jsem se domnívala, že ilustrace musí být vytvořeny jen na papíře a spíše menšího formátu. Tedy buď jen kreslené anebo lavírované akvarelem, nanejvýš temperou. Tím způsobem na formátu skicáře A4 jsem akvarelovým pastelem zhotovila sadu ilustrací ke svému prvnímu vydanému knižnímu celku několika povídek. Pak jsem ale byla vyzvána, abych sepsala pro notáře pozůstalost po paní, dědičce nakladatelství, které vydávalo knihy s ilustracemi Zdeňka Buriana. V pozůstalosti byla řada obrazů - olejomaleb na plátně, které byly použity jako knižní ilustrace. Takže tehdy jsem zjistila, že ilustrace mohou být i malby na plátně a od té doby v podstatě maluji obrazy, které jsou ilustracemi k mé literatuře. A takovým příkladem byl právě i tento obrázek Houslistky, který navíc nebyl mou originální malbou, nýbrž kompilací s reprodukcí. A to bylo důvodem těžké vysvětlitelnosti, že právě ten se zrovna ztratil. Že by se jednalo o omyl?
Krátce nato došlo k divným věcem, právě tak těžko vysvětlitelným, kde je toho původ. Naprosto neohlášeně začali přijíždět novináři, a to vesměs nikoliv sami, nýbrž vždy doprovázeni kameramany či fotografy, kteří mne vždy hned začali snímat. Divila jsem se, proč se neohlásili předem, na což neuměl či nechtěl nikdo z nich odpovědět. Dle toho s čím přijížděli a co se mne ptali, jsem nabyla dojmu, že si mysleli, že bych jim neotevřela, že bych je odmítla přijmout a také i působili překvapeně, že je bez obav tak zvu dál a odpovídám jim na dotazy. Kdesi od kohosi dostali jakési podivné informace, že jsem snad nějaká obrovská podvodnice, která má co skrývat. Ráda jsem jim chtěla vysvětlovat, že se jedná o nesmysl. Ale pak když jsem si četla jejich články, tak jsem nevěřila svým očím. Jakoby tady vůbec nebyli, stále si trvali na svém, ať jsem jim říkala něco zcela jiného, jakoby mne vůbec neposlouchali. Možná mi nevěřili ani slovo a psali pouze informace, které již předtím kdesi získali. Zejména šílený byl článek jakéhosi arménského komika, který se u nás živí psaním bulvárních článků. Ten byl zcela vedle, patrně si ani nic o mne nenastudoval předem a vůbec neměl tušení, ke komu jde a psal naprosto nesmyslné a úsměvné věci. Články jsem pro zajímavost poslala své dobré známé do Hesenska, která mi pak telefonovala, jak jejich obsah překládala svým známým a sousedům a jak se nad články bavili, protože každému, kdo mne zná, byl samozřejmě jasný nesmyslný obsah.
2. ukázka z knihy:
Malíř vybalil detektor a začal s ním obcházet zahradu, vždy něco písklo, sehnul se a sebral háček a to se opakovalo stále, až přišel k místu, kde detektor začal intenzívně pískat a žádný háček tam nebyl. Pro zajímavost vyndal i velký magnet a ten se chytil země a nechtěl se pustit: “Tedy, paní doktorko, tady máte určitě ten poklad!” Donesla jsem dva rýče, které jsem měla hned za skleníkem. Můj známý začal usilovně hloubit jámu a pískání zesilovalo, takže to byl správný směr. “Podívejte, paní doktorko, tam je snad nějaká socha!” A skutečně se mezi hlínou začala objevovat ruka, což na první pohled vypadalo dost morbidně, protože ruka byla značně realisticky vyvedená. Proto jsme se všichni lekli, zda malíř nenašel na naší zahradě mrtvolu. Napřed jsme v úleku uskočili. Ale když jsme již byli schopni logické úvahy, dovtípili jsme se, že na mrtvolu by těžko reagoval detektor kovů a magnet. Jedině by mrtvola musela u sebe mít velký kovový předmět, na nějž by vznikla tak výrazná reakce, takže žádné jen klíče či něco podobného. Pak teprve jsme měli pochybnosti o předmětu nálezu a malíř se dal do dalšího hloubení a vybírání hlíny. Po chvíli se ukázala i druhá ruka a když se pak odkryla hlava, bylo jasné, že se nejedná o mrtvolu, nýbrž kovovou plastiku. Ta ale měla zřejmě jen jednu nohu. Ale jakmile jsem jedinou nohu plastiky uviděla - obří noha v mužských kalhotách, vzpomněla jsem si na fragment, který kdysi v noci neznámí lidé u Vyšehradského nádraží nakládali do auta, což byl tenkrát můj poněkud hororový zážitek, který mi zůstal v paměti. Nepochybně nohy patřily k sobě. Ihned se mi také samozřejmě vybavilo, že fragment měl na sobě signaturu francouzského sochaře, řekli bychom svým významem novodobého Michelangela, Augusta Rodina.
Nález se stal impulzem, abych začala vyprávět svou neuvěřitelnou příhodu, která se stala už před mnoha lety. Vzhledem k tomu, že jsem tehdy přišla o kabelku se všemi svými nejdůležitějšími věcmi - jak to tak bývá, když někdo přijde o kabelku, tak to pro mne nebyla vůbec milá příhoda, spíš zlý sen. Ale jinak to bylo neuvěřitelné. Tak jsem podrobně líčila, jak jsem tehdy v noci klopýtala kolem Vyšehradského nádraží - dnes při mých zdravotních problémech již časově vzdálená představa, i když zdravotní problémy jsem měla v podstatě od narození, takže chození pro mne nikdy nebylo příjemnou záležitosti, a proto už tehdy jsem tam tak namáhavě klopýtala, ačkoliv můj vzhled byl velmi mladistvý. Nikde ani noha a byla jsem již notně nervózní, že jsem dávno měla být někde úplně jinde a v tom jsem za sebou slyšela zastavit auto. Otočila jsem se a uviděla jsem dva muže, jak rychle něco strkají ze země do auta. Když si oči přivykli trochu tmě, rozpoznala jsem, že se jedná o fragment nějaké kovové plastiky - velkou nohu v kalhotách a v tom jeden z mužů na mne zavolal: “Paní doktorka Macešková? Jste prosím paní doktorka Rosemarie Macešková?”
Odpověděla jsem: “Ano, co potřebujete?” a s těmi slovy jsem postavila svou kabelku vedle sebe na chodník, aby mi zbytečně nepřekážela a udělala jsem pár kroků k autu. Když jsem byla blíž, všimla jsem si signatury vynikajícího francouzského sochaře na tomto podivném fragmentu.
A jeden z mužů vysvětloval: “Našli jsme tuto plastiku a možná budeme potřebovat se na vás obrátit pro nějakou expertízu.”
“Jistě, počkejte dám vám vizitku.” A s těmi slovy jsem se otočila k místu, kde jsem zanechala kabelku. Ale ustrnula jsem. Místo bylo naprosto prázdné, kabelka nikde. Přitom jsem si byla jistá, že nikdo kolem neprošel. A vtom auto nastartovalo a odjelo.
Nikdo se mi poté nepřihlásil, ale dočetla jsem se na internetu, že z expozice moderního sochařství byl zcizen fragment plastiky Augusta Rodina - a dodala jsem nyní aktuálně: “A toto je tedy zřejmě to ostatní kromě právě té tehdy zcizené nohy.”
Pak ale jsme se s Umbertem Ulítlo a jeho přítelkyní už spěšně rozloučili, aby stihli obraz předat galeristovi, jak bylo domluveno. Když jsem zůstala sama, plastiku jsem očistila, abych ji mohla nafotit. A fotografie jsem poslala e-mailem do Musée Rodin v Paříži. Téměř obratem jsem dostala odpověď, že se s největší pravděpodobností jedná o fragment ztracené plastiky jednoho z původních návrhů pomníku Honoré de Balzaca. Měl to být pouze návrh, s nímž autor nebyl spokojen, proto víc odlitků nevzniklo, pouze jeden zkušební. Plastika byla ještě dost realistická, spisovatel byl oblečený v civilním oděvu, reálně vykresleném. Později se sochař víc orientoval na duchovní stránku a postavu zobrazil jako sloupový monument, nahoře zakončený Balzacovou hlavou, která jej identifikovala. Tím byl autor teprve spokojen, zobrazením duchovní velikosti do nebes čnícího génia. Odlitek této konečné verze byl čtyři roky po svém vzniku v roce 1902 přivezen do Prahy na výstavu v nově otevřeném pavilónu Spolku výtvarných umělců Mánes Pod Kinskou. Od té doby zůstal v Praze a je v majetku Národní galerie. Na zahradě vykopaný návrh nedosahuje obřích rozměrů tří metrů výšky, jakou má konečná verze, ale je rovněž v mírně nadživotní velikosti. Proto se mi tenkrát fragment nohy zdál být tak obrovský. Zajímavé ale bylo, co dál mi z Musée Rodin napsali. Tento ztracený odlitek měl být v roce 1902 poslaný do Prahy zároveň s konečnou verzí plastiky. Údajně cestou došlo k jeho poškození. S bednou dělníci neopatrně manipulovali a spadla jim z velké výšky a ulomila se jedna noha. Proto odlitek staršího návrhu nebyl vystaven a byl někde prozatímně uložen. Mezitím se starostmi kolem výstavy se na poškozený odlitek pozapomnělo a poté se už nedohledal. Pracovníci Musée Rodin se po odlitku sháněli, komunikovali s českými institucemi, ale nic nezjistili. Napsali doslova: “Jakoby se plastika do země propadla.” Když jsem to četla, pomyslela jsem si, že ani netuší, jak jsou blízko pravdy - a to dokonce do země na mé zahradě, tedy nyní už mé jen dle mého přesvědčení, úředně ve vlastnictví Pandora Kaše s.r.o. ze Lžidolu. Ale jak a kdy se na zahradu plastika dostala? Nemohlo to být ve zcela nedávných letech, kdy v domě na zahradě již stále bydlím. Muselo to být někdy dříve, když určitou dobu nebyl dům trvale obydlen. A proč si kdo vybral právě toto místo? A jakým způsobem si chtěl plastiku vyzvednout? To vše byla obrovská záhada.
Mezitím bylo jednáno s Národní galerií, že si převezme Rodinovu plastiku. Tato instituce měla o plastiku Augusta Rodina pochopitelně zájem, přestože zatím chyběla ona kdysi zcizená uražená noha se signaturou autora. Obrátila se na Musée Rodin, které bylo ochotno Národní galerii plastiku přenechat. Bylo třeba vše dobře technicky připravit, vzhledem k náročnosti vyzdvižení těžké plastiky ze země a jejímu převozu. Ale nakonec vše bylo připraveno a následující den se měla akce uskutečnit. Navečer předtím se zrovna schylovalo k silné bouřce. Říkala jsem si, že to tedy se budou k plastice brodit bahnem. Když se ráno rozednilo, vystoupala jsem do ateliéru ve druhém poschodí a vyhlédla jsem ven, načež jsem ustrnula: plastika nikde. Místo ní zela vyhloubená jáma. Z mé ložnice bránil výhledu vzrostlý cypřiš, přerůstající v blízkosti mého okna výšku celé budovy. Proto jsem vyběhla z ložnice a seběhla po schodech dolů do přízemí a přes terasu ven do zahrady. Rovnou jsem mířila k místu, kde jsme vyhrabali plastiku a skutečně tam byla jen rozrytá země, ale po plastice ani vidu, ani slechu. Hned jsem pomyslela na to, co se to v tu dramatickou bouřlivou noc mohlo dít. Bohužel pro obrovské hromy a poryvy větru nebylo nic jiného slyšet. Také pro silný déšť jsem samozřejmě měla zavřená okna. Zavolala jsem policii, aby zde sejmula potřebné stopy a dala se do pátrání. Policisté přijeli a hned od počátku pochybovačně pokyvovali hlavami jako v tom smyslu, že si pro ně vymýšlím dost chabou historku. A jen jakoby pro formu se ptali, kdo jiný ještě o plastice věděl a na to reagovali, že nikdo v okolí to evidentně nebyl a kdo by se dostal nepozorovaně do zahrady a jak tak těžký náklad vyzdvihl. Od počátku zdůrazňovali, že to musel být někdo, kdo vše dobře znal a hlavně měl potřebný přístup. Přitom se významně dívali na mne, která jako umělecká historička jsem samozřejmě byla zvlášť podezřelá. A hlavní vyšetřovatel - komisař Bc. Patrik Pohoda pak vše korunoval dotazem ke mně:
“A víte paní Macešková, že co naleznete na svém pozemku není váš majetek, ale patří státu?”
To už mne zvlášť dopálilo a jak to mám v takových případech ve zvyku, oblažila jsem vyšetřovatele co nejshovývavějším úsměvem a odpověděla jsem: “Jenže on je navíc pane komisaři ten problém, že úředně tento pozemek momentálně ani není můj, ale na katastru nemovitostí je zapsaný jako vlastník Pandora Kaše s.r.o. ze Lžidolu.” Tím jsem jej patrně poněkud znejistěla. Najednou se hystericky rozčílil a začal na mne křičet:
“Lžete, paní Macešková a jak jsem se dozvěděl od kolegů, není to poprvé. To totiž nemůže být pravda, to byste tady těžko bydlela! Myslíte si, jak jste chytrá, že?” A pln svého hysterického rozčílení se otočil a odešel či “vyklidil pole své autoritativní působnosti”. Tak to jsem zase zůstala překvapeně stát já. Měla jsem vždy dobrou zkušenost ze spolupráce s policií - tedy pokud mne policie potřebovala, ale když jsem ji po smrti tatínka a pak ostatních začala potřebovat já, hned to bylo jiné. Ale velmi mne překvapilo, že může být přijata k naší policii taková “hysterka”. Jak mohl takový člověk projít přijímacími testy - zase jedna chybovost - a že jich tedy je! Pomalu mně to začíná zlobit. Když policie pak konečně odjela, měla jsem silné pochybnosti, zda vůbec bude na případu dál pracovat a nebo ještě spíš, zda co nejdříve nepřijede a neodveze mne jako hlavní podezřelou.
Nezbývalo, než se dát do usilovného přemýšlení, kdo za vším může být. A nedílnou součástí jistě bylo přijít na důvod, proč Pandora Kaše s.r.o., navíc ze vzdáleného Lžidolu, tak stála právě o naši nemovitost. Že by se jen domnívala, že její získání bude velmi snadné? Ale brzy se pak přesvědčila, že tomu tak není a přesto dál o ni usiluje. Že by to souviselo i s Rodinem anebo přinejmenším s představou, co se dá nalézt na nemovitosti umělecké historičky? Momentálně jde ale hlavně o Rodina, abych měla něco pro policii.
Později večer to vypadalo, že se opět schyluje k bouřce, tak jsem radši šla zavřít okno do ateliéru do druhého poschodí. V okně jsem tehdy měla postavenou velkou figurínu čarodějnice, která se jmenuje Velká Berta a když bylo okno otevřené při dešti, tak byla celá promoklá a nechtěla bych, aby mi shnila. Nyní už stojí v prvním poschodí a hlídá vstup do mé ložnice. Když jsem okno zavírala, tak jsem koukala na množství světel z nové lokality Pod Bučinou, která nám tady v posledních letech vyrostla. Do té doby jsme byli na konci obce a za námi již byla pole, orámovaná brdskými lesy. A přímo proti nám tam vidím obrys rozložité fasády jedné z novostaveb, kde sleduji obvykle hlavně na vánoce jejich světelnou výzdobu, s níž si dávají hodně práce, zatímco já vždy jen pověsím z oken figuríny Santů, které do té doby sedí na schodišti do druhého poschodí a čekají na svou sezónu. A nyní mi v očích uvízlo světélko jakoby přímo mířící k našemu domu - evidentně kamera na oné fasádě. Že by dokonce byla se záznamem?
A akademický malíř mne v dalších dnech překvapil svou další aktivitou. Byl u sousedů naproti Pod Bučinou a řekl si o záznam z kamery, což by policie skutečně patrně neučinila. Záznam byl na SD kartě, s níž malíř k nám přijel. Vložila jsem SD kartu do notebooku a trvalo dost dlouho, než se mi podařilo najít v záznamu onu noc se silnou bouřkou, kdy ze zahrady zmizela obrovská bronzová plastika. “Tady dívejte, paní doktorko, to tedy byla bouřka, jak se stromy ohýbají ve vichru a ta průtrž mračen! Moc toho tedy jinak vidět není, že?”, nadšeně záznam komentoval malíř. Ale najednou jsme sledovali, jak před náš plot přijel náklaďák, zastavil a vyskákali dva spolujezdci. Pak až po chvíli se otevřely dveře řidiče a pomalu se hrabal ven někdo neobyčejně tlustý, mohutný, masivní. A všichni zmizeli v naší zahradě. Cožpak měli klíče? Kdyby přelézali bránu, bylo by to na záznamu vidět. A ten tlustý by to těžko zvládl. Poté dlouho se nic nedělo a náklaďák opuštěný stál před naším plotem. Trvalo to určitě víc jak hodinu, možná i dvě hodiny. “Proboha, že taková doba na naší zahradě jim prošla? Že jsem si ničeho nevšimla! Bylo to tím hrozným počasím.” Pak až po té dlouhé době se najednou začala otvírat brána a tři osoby táhly nějaký monstrózní zabalený předmět. Byla to nepochybně ona Rodinova plastika. Tlustý člověk pak šel opět zavřít bránu, patrně, aby otevřená brána na ně neupozornila. Pak se začali zabývat nakládáním. Trvalo jim opět velmi dlouho, než se jim plastiku podařilo naložit. Onen tlustý člověk sedl do kabiny a sklopil co nejníž nákladové zařízení, aby do něj mohli těžký náklad dosoukat. Těžko by ho patrně zvedali. Když se jim to podařilo, všichni tři nasedli do auta a auto odjelo. Danou část záznamu jsem si stáhla do svého počítače a pro jistotu ještě na jednu flešku.
“Co nyní, paní doktorko, teď to dáme na policii, ne?”, zajímal se malíř.
“Ještě bych tak nespěchala, možná je třeba policii důkazní materiál víc připravit a najít napřed souvislosti. Toto mám zatím jako jistotu, kdyby mne podezřívali, že jsem někam plastiku schovala, jak jsou stále přesvědčeni, že já sama nejspíš jsem o všem věděla. Také není jisté, zda by netvrdili, že ti tři neznámí byli mí společníci, které jsem si objednala, aby pro plastiku přijeli. Možná by to tedy policii neřeklo nic nového, významného v odhalení pozadí věci. Mám už z minulosti špatné zkušenosti, jak byl majitel u mne doma ukradených obrazů usmrcen nožem ve výtahu svého domu a jeho přítel, starožitník pak všude vykládal, že jsem ve vězení, protože jsem poslala některého z mnoha svých mužů, aby jej zabil. Sám totiž u mne nebyl úspěšný, tak měl takové představy, že se kolem mne točí množství mužů, připravených vykonat každé mé přání. Ale je pravda, že ještě po letech se mladý advokát vyděsil, když se od svého klienta, mého kamaráda, dozvěděl o mé blízkosti, protože jsem přeci byla ve vězení. Fámy jsou neuvěřitelná věc.”
3. ukázka z knihy:
“Já vím. Dřív jsem bývala opravdu neopatrná a dnes když na to vzpomenu, tak mi běhá mráz po zádech. Představte si to, že těsně po první operaci skoliózy páteře, když jsem byla v plné ortéze, tak ke mně přijela mnohonásobná vražedkyně hned následující den poté, co sekáčkem na maso zavraždila staršího pána.”
“No, to mi tedy povídejte.”
“Naštěstí já jsem u ní nebyla v nebezpečí, na mne se mile usmívala - taková jemná vyšší štíhlá blondýnka. Přijela v bělostném tričku a světlých džínách. Sousedé starého pána tenkrát něco vypovídali, že si honem ještě vyprala to bílé tričko a sušila ho. Nejspíš si ho umazala od krve. Přeci jen nervózní asi byla, protože velmi nešikovně narychlo tři obrazy vyřízla z rámů, takže ještě kusy malby zůstaly u rámů. Plátna pak srolovala a v igelitové tašce s nimi ke mně přijela. Našla si mne v nějaké inzerci. Domluvila jsem, že jeden z obrazů by měl zájem koupit galerista Noár a sjednala jsem jí u něj schůzku, před níž jsem k němu přijela a očekávali jsme ji společně. Kriminalista mu pak sdělil, že měl nejspíš štěstí, že jsem tam byla s ním, že by jinak asi dopadl stejně jako jiní muži, na nichž se mstila za svůj dosavadní život, který neměla nejlehčí.”
“Máte to opravdu tedy příhody, Rozárko.”
“Pak jsem samozřejmě byla u soudu, kde mne hned lapila redaktorka jedné z našich televizí a bezprostředně mne snímali do večerních zpráv.”
“A jak to Rozárko vypadá s těmi vašimi všemi zcizenými obrazy? Kolik že jich je, snad přes třicet?” V tomto směru jsem neměla pro přítelkyni paní profesorku Violu Slunečnou nové informace.
Uplynul opět nějaký čas a dostala jsem zprávu od JUDr. Viktora Vykonala z Národní centrály proti organizovanému zločinu. Byla to jen taková první informace, že na kauze pracují, napřed prošetřují. Poté se se mnou Plk.JUDr. Vykonal domluvil, že mne navštíví, abych mu sdělila ještě případné další skutečnosti ke kauze. A to byla chvíle, že jsem mu předala záznam z kamery, jak byla ze zahrady kradena Rodinova plastika. Záznam jsem policistovi ukázala na notebooku a ukázala jsem na robustní postavu s monstrozním břichem, že se domnívám, že onou osobou poznávám. Bral tady kdysi, na co přišel.” “Zajímavé je paní doktorko, že když jsme byli v sídle společnosti ve Lžidole, upoutal mne tam na zdi jeden obraz. Ale napřed bych se zeptal, jestli nevíte o čem chci mluvit, zda jste si tam také toho obrazu nevšimla?” Velmi mne otázka zaskočila, ba také trochu urazila. Ale mám již s policií a její prací hodně zkušeností, takže jsem chápala, že to jednak tak musí být, je nutné dodržet policejní postup, nejspíš naučený v policejní škole. Proto není možné se zlobit právě na tohoto konkrétního policistu, že dělá, co musí. Policista to tak má v sobě rovněž hluboce zakořeněné, že i oběť musí pokládat za potencionálního pachatele. Proto i jí klade otázky, kterými ji chce zaskočit, aby něco prozradila. Těžko všichni chápou, že mne nemají čím zaskakovat, že jsem prostě otevřená kniha a nic neskrývám, nemám proč. Proto jsem klidně odpověděla: “Bohužel pane doktore, samozřejmě že jsem u nich v Lžidole nikdy nebyla. Kdyby se mi lstivě nevnutili, nikdy bych se s nimi nesetkala, což je základem. Takových lidí je třeba se zdaleka stranit. Takže opravdu netuším, jaký obraz Vás u nich mohl překvapit. My jsme s obrazy nic spolu nedělali, pouze se pak z domu ztratil ilustrativní obraz Houslistky. Je pravda, že při jejich patrně nepřílišné vzdělanosti v tomto směru mohli obraz pokládat za originál Amedea Modiglianiho a ukrást jej, což se nabízí zejména v té souvislosti, že měli klíče od domu, když byl obraz zcizen.”
“Právě že ne, tento obraz to nebyl. Ale byl to obraz “Veverka házející si s ořechy”, signovaný Vaším pseudonymem Pansymarie.”
Páni, jak jsem tento obraz hledala, kam se poděl a myslela jsem si, že je to tedy jeden z obrazů, které si odtud zedník Sádlo stále odnášel. Moje obrazy se mu líbily a měl představu, že je snadno prodá. Myslím, že také něco prodal.
Postrádala jsem tento obraz, pokud se nemýlím, ještě před setkáním se lžidolskými. Ale jak by se dostal do sídla společnosti ve Lžidolu? A kdo tedy tenkrát zcizil ten ilustrativní obraz Houslistky?” “Přesně tak, je to mnoho záhad a mnoho otázek a je jistě namístě, že jste se obrátila na naši centrálu, protože osob je v tom případě zainteresovaných patrně mnoho nebo přinejmenším řada.”
“Teď je však ta základní věc, že skutečně lžidolský notář nebyl schopen předložit originál oné napadané listiny a v jedné smlouvě, co vám byla podstrčena byl shledán přesně takový podpis jako na padělanou listinu okopíroval. Vymýšlel si různé výmluvy, které jsou však neakceptovatelné. Navíc exekutor Mgr. David Dodělal s tím nechce být spojován a vše nechal na notáři. V tuto chvíli byl lžidolský notář Mgr. Tadeáš Troufal usvědčen z padělání úřední listiny a vy si můžete poněkud oddychnout, že byste se měla hned tak stěhovat do léčebny pro dlouhodobě nemocné, jak vám vyhrožovali.” “Máte pravdu, že to je základní.” “Ano, na tom jsme pracovali proto přednostně. Nyní se budeme zabývat dalším, protože lze předpokládat, že mnohé spolu souvisí. Nezlobte se, že vám zatím nesdělím víc k našemu postupu.”
Později bylo v přilehlých prostorách restaurace a cukrárny na nábřeží skutečně nalezeno několik desítek mých obrazů a s nimi dokonce i ona záhadně zcizená podobizna Houslistky, což tedy pro účely ilustrace k mým několika textům byla původně reprodukce obrazu Amedea Modiglianiho “Podobizna Jeanne Hébuterne s modrým náhrdelníkem”. Reprodukci jsem nalepila na plátno, napnuté na blindrámu a akrylovými barvami jsem přimalovala kučeravé blond vlasy a housle a do pravé ruky jsem vložila smyčec. Jenže, jak obrazy vynášeli ze sklepních prostor, zjistili, že mnohé mají opadanou malbu. Když jsem to uviděla, vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi s galeristou ze Strahova jela do jedné vily, kde jsem viděla uložený rozměrný obraz, patřící spolku Hlahol. Byl to nádherný reprezentativní obraz od Otakara Nejedlého a galerista jej chtěl nechat profesionálně vyfotit a pak ve své galerii prodávat reprodukce. Obraz jsem naposledy viděla před dvěma roky a byl zcela v pořádku. Poté jej umístili v rámci novostavby vily do přilehlé suché čisté garáže, kde se domnívali, že bude zcela v bezpečí. Jenže tam patrně byl suchý vzduch. A když jsme s galeristou přijeli a obraz otočili od zdi k nám, tak malba byla zcela opadaná.
Předprodejní kampaň na knihu “Ztracena v obraze mezi zloději” v nakladatelství POINTA začíná 10. 11. 2021 v 9 hodin ráno a potrvá 30 dní.
Sledujte prosím na http://www.pointa.cz;
Vybrat si odměnu a přispět k vydání knihy pak můžete na: https://bit.ly/KupZtracenou
Další aktuální informace ohledně knihy lze sledovat na: http://rosemarie-maceskova.blogspot.com
A na závěr co přijde poté - obálka následujícího v nakladatelství připraveného rukopisu:
Převedeno z http://www.ztracena-v-obraze-mezi-zlodeji.euweb.cz
